Lobzy

Městská čtvrť Lobzy se nachází ve východní části Plzně na pomezí městského obvodu Plzeň 2 a Plzeň 4 o celkové katastrální výměře 31,86 km2.

Název obce značí, že vesnice je Lobzovy rodiny. Příjmení je ekvivalentem novočeského polibku či hubičky, jde tedy o lidi, kteří se líbali.

První historická zmínka o této majetkově roztříštěné obci (držitelé Jakub, Jindřich, plzeňská fara a dominikánský klášter v Plzni). V roce 1543 však městu patří mimo jednoho všechny dvory z původně 6 dvorů tvořících patrně tehdejší náves. V 16. století bylo postupně v Lobzích 10, později 9 statků, po třicetileté válce v roce 1657 již jen 8 selských a 2 chalupnické usedlosti. Poté se situace zlepšovala. Raabizace nepřinesla v obci žádné významné změny. V roce 1780 je v Lobzích zmiňován papírenský mlýn[1]. V roce 1850 bylo v Lobzích 30 bytových stran, 25 domů a 135 obyvatelů (deset sedláků, čtyři domkáři, chalupník, devět dělníků, mlynář, kovář, pastýř, cestář, …). Vzniká i továrna na výrobku vitriolu a zelené skalice v místech dnešní trati Na Celchu na stráni mezi železniční tratí a levým břehem Úslavy.

Historicky cenná je usedlost číslo 5, jejíž majitelé nerobotovali, pouze platili poplatky. Po rozparcelování pozemků bylo obydlí pronajato chudým, kteří o ně moc nepečovali a tak docházelo k úpadku. Stavení připomíná malý zámeček s mansardovou střechou z první poloviny 18. století, vyřezávané sloupky na pavlači. Empírová hospodářská stavení jsou z doby kolem roku 1800.

Papírenský mlýn býval v Lobzích již od počátku 17. století, prvním známým papírníkem byl Kašpar Toufeler roku 1617. Později se z něj stává panský mlýn města. Roku 1920 byl prodán měšťanskému pivovaru, který jej upravil na elektrárnu pro Letnou a Doubravku. Tento mlýn stával při levém břehu Úslavy na hranicích Doubravky pod železničním mostem. Později byl při úpravě obecních katastrů vtělen do Doubravky.

V roce 1845 bylo v Lobzích 120 obyvatel, v roce 1890 již 796, v roce 1900  3035 v roku 1924 při připojení Lobez k Plzni 5500.

Do 30. let 20. století byly Lobzy tvořeny dvěma částmi, a to starou zemědělskou a novou z rodinných domků. Poté vznikají další místní čtvrti. Nejstarší je Letná, založená roku 1889 měšťanem Antonínem Dítětem, poté další – Plzeňka (bývalá hospoda) a Malá Strana či Třepanka. Dále Vyšehrad (lidově zvaný Pajzovna) a Petřín (obě tyto části spolu s Letnou jsou nepůvodní názvy opakující místopis Prahy v duchu vlastenectví 19. století).

Škola byla otevřena v Lobzích 1893, v roce 1895 získává novou budovu. Škola byla původně obecná, v roce 1919 přibyla chlapecká i dívčí měšťanka a roku 1925 i mateřská škola.

Roku 1906 vzniká nedaleko školy nákladem 35000 zlatých podle návrhu stavitele Jiřího Jírovce z Plzně novogotický kostel sv. Martina a Prokopa.

V roce 1904 byla v Lobzích pošta, poté i telefon.

Rovněž se rozvíjel v Lobzích i průmysl. Mimo zmiňované Sandnerovi vitriolové huti, byla v Lobzích i továrna Eisner a Lewith na drát, drátěnky a šroubové zboží, továrna Metala na železný nábytek, továrna na drátěné pletivo, slévárna Delta. Dále továrna na šití prádla a prádelna, dehtárna a barvírna. Rovněž zde byly významné pískovcové lomy. Rovněž bylo v obci 26 obchodů a 53 řemeslnických živností.

V roce 1920 staví V. Hajšman řadu menších rodinných domků. Ve snaze řešit bytovou krizi zde město v roce 1928 mezi ulicemi Dlouhou, Pod Vrchem, Sokolskou a Polední postavilo kolonii dělnických jednopokojových bytů lidově zvanou Čína.

V sedmdesátých letech 20. století vzniká nové sídliště včetně atriových domů.

V roce 1919 byl obci odhalen památník Stanko Vodičky. Druhý památník připomíná těžké a tragické chvíle nacistické okupace. Na lobezské původně vojenské střelnici bylo koncem května a počátkem června 1942 popraveno gestapem 11 českých vlastenců, kteří se pomocí podíleli na atentátu na protektora R. Heydricha.

Lobzy byly připojeny k městskému obvodu Plzeň 4, tedy Doubravce. V roce 1993 zde vzniká třetí plzeňská farnost.